HRN podle ISO 12100: podpora procesu, ne „zkratka k souladu“
V praxi posuzování rizik podle ISO 12100 se metoda HRN často používá jako „hotový recept na riziko“. Je to pohodlné, ale vede to k omylu: ISO 12100 nedefinuje riziko jako jedno číslo vzniklé jednoduchým výpočtem. Norma požaduje, aby se riziko odhadovalo pro konkrétní scénáře (nebezpečná situace → nebezpečná událost → újma) a „pravděpodobnost vzniku újmy“ chápe jako funkci míry expozice, možnosti vzniku nebezpečné události a možnosti vyhnout se újmě nebo ji omezit. HRN lze použít správně, ale pouze tehdy, když slouží jako nástroj podporující tuto logiku – nikoli jako její náhrada.
Toto rozlišení je zásadní pro to, co v HRN vlastně „počítáme“. ISO 12100 se neptá jen na to, jaká nebezpečí jsou na stroji přítomná. Vede uvažování ke scénářům: kdy se člověk nachází v dosahu působení nebezpečí, při jaké činnosti, v jakém provozním stavu stroje a z jakého důvodu. Teprve v takto popsaných souvislostech se riziko stává reálným.
Proto by se HRN nemělo stanovovat „pro nebezpečí“, ale pro popsaný případ použití. V praxi to znamená, že výsledek HRN má smysl jen tehdy, když je přiřazen ke konkrétnímu úrazovému scénáři, nikoli k samotnému konstrukčnímu prvku stroje bez kontextu.
Pravděpodobnost vzniku újmy: prvek ISO 12100, který HRN nesmí obejít
Největší rozdíl mezi běžným chápáním HRN a logikou ISO 12100 se týká pojmu „pravděpodobnost“. V ISO 12100 není pravděpodobnost vzniku újmy jediné zjednodušené hodnocení typu „malá / střední / vysoká“. Norma ji popisuje jako funkci tří složek:
Právě třetí složka bývá při používání HRN v praxi nejčastěji opomíjená – a současně patří mezi nejvíce „rozhodující“ v reálných úrazech. Dvě situace mohou mít stejnou expozici a podobnou pravděpodobnost vzniku nebezpečné události, a přesto vést k úplně jinému riziku, protože v jednom případě je možné se újmě vyhnout, zatímco ve druhém je v praxi téměř nevyhnutelná.
Má-li být HRN v souladu s ISO 12100, musí být tento aspekt vědomě posuzován a musí se promítnout do výsledku – i když „čisté HRN“ nemá samostatný parametr A (avoidance).
„Čisté HRN“ v praxi: jak vztáhnout LO, FE, NP a DPH k ISO 12100
Klasické HRN pracuje se čtyřmi faktory (LO, FE, NP, DPH) a spojuje je do jednoho výsledku (nejčastěji jako součin). Samotný vzorec problém nepředstavuje. Problémem bývá způsob, jakým týmy nastavují a vykládají význam jednotlivých faktorů.
Pokud chcete používat HRN bez úprav metody, je klíčové důsledné mapování na prvky rizika podle ISO 12100:
V praxi je „čisté HRN“ v souladu s ISO 12100 jen tehdy, když se LO nevolí „ve vzduchoprázdnu“, ale až po průchodu třemi otázkami z pojetí prvků rizika v ISO 12100: kdo je vystaven, jaká je nebezpečná událost a zda je možné se újmě vyhnout.
ISO 12100: kvalitativní a kvantitativní metody – kam HRN skutečně patří
ISO 12100 uvádí, že rozhodování o snižování rizika má být podloženo kvalitativní metodou a tam, kde je to vhodné, i metodou kvantitativní. Zároveň norma otevřeně počítá s omezeními kvantitativního přístupu: má smysl tehdy, když jsou k dispozici potřebná data, což je v praxi často obtížné.
To přesně vysvětluje, proč je HRN tak rozšířené. HRN dává číslo, ale ve většině případů nejde o kvantitativní metodu v pravděpodobnostním smyslu. Jde o bodovací – semikvantitativní – metodu, která strukturuje hodnocení, ale stále stojí na expertním úsudku.
„Více kvantitativní“ přístup v HRN začíná až ve chvíli, kdy organizace vědomě buduje datové podklady a opory pro škály. V praxi to znamená:
Bez těchto opor HRN funguje dál, ale jako nástroj pro uspořádání a porovnání rizik, nikoli jako výpočet pravděpodobnosti.
Jak používat HRN vědomě: zásady, které udrží metodu v mantinelech ISO 12100
V praxi nejde o to „spočítat HRN dokonale“. Smyslem je, aby HRN vedlo k správným konstrukčním rozhodnutím a aby postup odpovídal logice ISO 12100. Klíčové jsou proto pracovní zásady, které omezují subjektivitu a brání typickým zkratkám při hodnocení.
Nejdůležitější z nich jsou:
V pojetí ISO 12100 má HRN největší přínos tehdy, když se používá iterativně: před zavedením ochranného opatření i po něm. Číslo pak není „důkaz bezpečnosti“, ale indikátor, zda se skutečně změnily ty složky rizika, které se měnit měly.
Případová studie: „čisté HRN“ pro scénář uvolnění zaseknutí (a co z toho plyne v ISO 12100)
V praxi je pro HRN nejlepší zkouškou situace, kdy riziko nevzniká při „běžném provozu“, ale při typické pomocné činnosti.
Kontext stroje a úkolu
Uvažujme část balicí linky s dopravníkem a dvojicí podávacích válečků (vtahovací místo). Během provozu dochází k zaseknutí fólie nebo produktu a obsluha to odstraňuje ručně.
V analýze podle ISO 12100 popisujeme nebezpečné situace, ne „nebezpečí ve stroji“:
Teprve na této úrovni dává smysl přejít na HRN.
Použitá škála HRN (příklad)
Aby byla případová studie srozumitelná, vezměme jednoduché interní třídy (podstatná je konzistence, ne „ideální čísla“):
Poznámka: nejde o „jedinou správnou škálu HRN“. Je to pouze konzistentní sada, na které lze ukázat mechanismus rozhodování.
Hodnocení HRN – dvě varianty stejného úkolu
Varianta A: uvolnění zaseknutí v režimu „JOG“ s omezenou rychlostí a ovládáním s trvalým stiskem
Praktické předpoklady:
Volba parametrů:
HRN = 3 × 3 × 2 × 1 = 18
Konstrukční závěr: riziko stále existuje, ale je „pod kontrolou“ díky podmínkám, které zvyšují možnost vyhnout se újmě (přesně tento prvek ISO 12100 musí HRN vědomě promítnout do parametru LO).
Varianta B: stejný úkol, ale v realitě „výroba musí běžet“ (možný restart, vyšší rychlost, časový tlak)
Praktické předpoklady:
Volba parametrů:
HRN = 3 × 3 × 4 × 1 = 36
Konstrukční závěr: nezměnil se „druh nebezpečí“, ale vztah člověk–stroj v konkrétním provozním stavu. HRN rozdíl ukáže, ale jen tehdy, když LO skutečně zahrnuje možnost vyhnutí se újmě.
NP: proč může být „násobitel počtu osob“ past (a jak k tomu přistupovat rozumně)
V klasickém HRN je NP násobitel. Matematicky to funguje, ale v praxi se to často vykládá chybně: výsledek pak naznačuje, že riziko pro jednoho operátora „roste“ jen proto, že poblíž stojí další člověk.
V moderněji pojatém přístupu (popisovaném i v praktických nástrojích probíraných v ISO/TR 14121-2) se počet osob častěji chápe jako součást kontextu:
zvyšuje závažnost problému,
zvedá prioritu opatření,
ovlivňuje organizaci prostoru a režim přístupu do zóny,
ale nemusí být násobitelem „individuálního rizika“.
Jak to použít v praxi, aniž by se rozbila logika ISO 12100
Nejpřehlednější je oddělit dvě perspektivy:
Riziko pro jednotlivce (unit risk) – v souladu s logikou ISO 12100
HRN počítáte pro „nejvíce exponovanou osobu“ a v naprosté většině scénářů uvažujete NP = 1. Odpovídá to tomu, jak se v projektové praxi obvykle hodnotí scénář újmy člověka při konkrétní interakci se strojem nebo pracovištěm.
Organizační priorita / „rozsah“ – manažerské rozhodnutí, nikoli definice rizika
Pokud se scénář může týkat více osob (např. otevřená zóna, obsluha + údržbář, přítomné osoby), je vhodné v hodnocení výslovně uvést:
„možná současná expozice více osob: ANO/NE“
„maximální počet osob v zóně během úkolu: …“
a na tomto základě navýšit prioritu opatření (např. v plánu modernizace, harmonogramu realizace).
Tento postup řeší typický problém HRN: uměle nenavyšujete „riziko pro obsluhu“, ale zároveň nezamlčíte skutečnost, že daný scénář může zasáhnout více než jednu osobu.
Kdy dává NP smysl jako násobitel (a kdy spíše škodí)
Použití NP jako násobitele bývá přiměřené hlavně tehdy, když jde o scénáře typu:
- uvolnění energie / odlet (vymrštění) části,
- požár, výbuch,
- situace, kdy jedna porucha může současně působit na několik osob.
I v těchto případech je ale vhodné položit si metodickou otázku:
nemá být „více zraněných“ zohledněno už v závažnosti újmy (rozsahu následků), namísto v násobiteli?
V hodnocení rizik je jako obvykle důležitější interpretace výsledku než samotná číselná hodnota; konečné vyhodnocení přijatelnosti rizika je odborným rozhodnutím inženýra.